ALPALOUKA, ŠPIČÁK, ŠUMAVA - TJ TATRAN - LYŽOVÁNÍ ŽELEZNÁ RUDA : ORGANIZOVANÁ TĚLESNÁ KULTURA

Cesta: Titulní stránka > Tělovýchovná jednota > Historie TJ

Menu

Kontakty

Provoz vleku
Václav Nový
Tel.: 602133995
E-mail:
tatranzr@seznam.cz
novy.stavitelstvi@tiscali.cz 

Chata ALPALOUKA
Špičák 151
340 22 Železná Ruda

Kontakty:
Liebl Irena - 604 626 264
Nový Václav - 602 133 995
E-mail:
tatranzr@seznam.cz
irena.liebl@seznam.cz

TJ TATRAN Železná Ruda z.s.

Špičák č. p. 151
340 04  Železná Ruda
E-mail:
tatranzr@seznam.cz

Michal Pscheidt
Michal.Pscheidt@tiscali.cz
Václav Nový
novy.stavitelstvi@tiscali.cz

Nepřehlédněte

Svojí polohou vytváří Železná Ruda, Špičák a Hojsova Stráž ideální podmínky jak pro zimní a letní turistiku, tak i pro relaxaci.

Témata

Naše prezentace se zabývá těmito tématy:

Lyžování Šumava
Lyžování na Šumavě
Lyžování Železná Ruda
Lyžování Špičák
Biatlon
Chata Alpalouka - ubytování
Tělovýchovná jednota Tatran

 

 

ORGANIZOVANÁ TĚLESNÁ KULTURA

             ORGANIZOVANÁ TĚLESNÁ KULTURA

 

            Železnorudská kotlina, nad níž se po věky tyčí Pancíř a Javor jak dva soupeři, byla dlouho svérázným světem, do něhož jen pomalu pronikaly prvky nového života. Průlom do zdejších zvyklostí nezpůsobila pošta, ale železnice, i když oproti jiným oblastem tady zahájila provoz až v roce 1877. Stavba tunelu pod Špičákem sem přivedla řadu zvědavců i skutečných zájemců z Klatov, Plzně i Prahy a mnohým se kraj zalíbil natolik, že se zprvu stali jeho vyznavači jako turisté. Toho využívají zdejší občané německé národnosti a 13. ledna 1884 zakládají ''Bayerisch- und Böhmischer Waldverein’’ a vzápětí r. 1885 spolek přátel Šumavy (Deutscher Böhmerwaldbund). Propaguje se turistika, upravují se turistické cesty s lavičkami pro odpočinek apod.

 

            Až v roce 1898 je založen zdejší první sportovní spolek lyžařů a sáňkařů (Deutscher Schneeschuhlauf- und Rodelverein) a v roce 1910 německý tělocvičný spolek (Deutscher Turnverein). Pro Čechy v nich nebylo místo. Přesto se začínají formovat na Špičáku u ''otce'' Prokopa a v Železné Rudě v hotelu ''Praha'' Jaroslava Lukavského. První světová válka těžce na Železnorudsko dolehla a nebyl čas ani na turistiku ani na sport. Převážily starosti zvláště o živobytí.

 

 

             TJ TATRAN ŽELEZNÁ RUDA 1918 - 1989

 

            Přišel říjen 1918 a s ním vznik samostatného Československého státu. A v říjnu hned aktivně vystupují čeští obyvatelé a zakládá tělovýchovnou jednotu Sokol. Neměli situaci jednoduchou a tak teprve 30. ledna 1921 se koná první řádná valná hromada Sokola v Železné Rudě, odbočky jednoty Klatovské. Starostou byl zvolen Jan Prokop, místostarostou Hölzl, náčelníkem Häusler a jednatelem Koller. Ale ani Němci nesložili ruce v klín. V následujícím roce zakládají dělnický cvičební a sportovní spolek (Arbeit Turn- und Sportverein), jehož prvním předsedou byl J. Weinberger. Železnorudský Sokol rád přijal TJ Sokol Klatovy za svého ochránce. Při záboru na podzim 1938 měla sokolská jednota jedno cvičiště mající hodnotu 24.000 Kč.

 

            Německá okupace, zákaz činnosti Sokola a persekuce jeho členů však idee české tělovýchovy nezničila, naopak. Tělocvičná jednota Sokol byla v Železné Rudě po osvobození v květnu 1945 jedním z prvních obnovených spolků. Na ustavující schůzi v září se prvním starostou stal inspektor pohraniční stráže Pour, jednatelem učitel měšťanské školy Rudolf Světlík, náčelnicí Barbora Hájková. V prvních měsících se zabýval jen kulturní činností. U jednoty vznikl divadelní kroužek, který se výborně činil. Uváděl během roku průměrně dvě hry a účastnil se též soutěží pořádaných v přírodním divadle v Makově. Režisérem byl Štěpánek, který působil na škole v Železné Rudě ještě před 2. světovou válkou spolu se svou manželkou, a po něm Glückselig (byl po J. Windlovi krátce také předsedou jednoty). V kroužku aktivně pracovali Václav Přibyl, Karel Boublík, František Babka, Vladimír Antoš, Betyna Ulrychová, Věra Kolorosová, Marie Kratochvílová a další. Na počátky divadelního kroužku a tělovýchovné jednoty vzpomíná s. Václav Koloros:

 

            „Divadlo bylo jen naším začátkem. Vzájemně jsme se poznali a měli jsme i úspěchy jak v Želené Rudě, tak po okolí. Ty do našich řad přivedly i vojáky. Sice na krátkou dobu, ale mnozí z nich byli vydatnými a zanícenými pomocníky i herci. V roce 1960 se však divadelní kroužek rozpadl. Škoda! Ale divadlo nebylo naším hlavním úkolem, vždyť jsme byli tělovýchovnou jednotou. Cvičení jsme zahájili v roce 1946. Začátky nebyla právě snadné. Hledali jsme nějakou tu pomoc. S předsedou Kratochvílem jsme navázali styk s jednotou Praha-Braník, která v letech 1946-1947 organizovala zájezdy do Železné Rudy spojené s veřejným cvičením. Byla to velmi dobrá propagace tělovýchovy. Častými hosty v Želené Rudě byli i zástupci branické jednoty a v roce 1947 jsme vyslali svou delegaci do Prahy-Braníku. Na tuto naši návštěvu navázal pak podzimní zájezd našich dětí do Prahy. Vzájemné styky se stále více prohlubovaly a zásluhou sportovního referenta Buriánka bylo pak několik sportovních akcí.

 

            Na spolupráci s jednotou Praha-Braník mám řadu pěkných vzpomínek – tou nejmilejší je na seznámení se s mojí manželkou, která mne následovala do Železné Rudy, kde dosud bydlíme a vzpomínáme přirozeně více na radostné okamžiky, než na trpké a smutné, kterých nebylo málo.“

 

            Možnost posílení českého vlivu v Železné Rudě v roce 1946, kdy zde ještě bylo dosti občanů německé národnosti, viděli členové místního Sokola v zajištění většího objektu alespoň pro některou sokolskou župu a tím i jeho náležité využití. Proto 5. srpna 1946 starosta Kratochvíl napsal Sokolské župě Šumavské v Klatovech, že v krátké době bude zcela uvolněn hotel Belveder, který majitel zamýšlí prodat. V dopise podotýká, že by jmenovaný hotel mohl dobře sloužit i ČOS, v zimě pro lyžaře a v létě jako rekreační středisko a pro školení cvičenců. Avšak ani Šumavská župa, ani ČOS neměly v té době dostatek finančních prostředků.

 

            Další dopis Železnorudské jednoty, který je vlastně žádostí o přiznání podpory na obnovu škod způsobených okupací, postupuje Sokolská župa Šumavská 8. listopadu 1946 tajemnickému úřadu ČOS Praha s tím, aby žádost byla předána ministerstvu školství-sektor C. Od klatovské jednoty byla zpět převedena majetková podstata – letní hřiště a na jaře získán dům v sousedství, který byl pojmenován ''Sokolský domov''. Jeho správou byl pověřen s. Václav Koloros, a proto mu dejme slovo:

 

            „Byl jsem tehdy svobodný a výbor jednoty mne pověřil správou Domova. Svým způsobem to bylo pro mne výhodné. Dostal jsem v něm jednu místnost, v níž jsem bydlel i ''úřadoval''. Domov byl totiž zařízen jako noclehárna pro turisty, neboť v Železné Rudě byla nouze o ubytování v letní i zimní sezoně. V letních měsících tu bývalo ubytováno kolem 30 turistů.

           

            V zimním období bývala Železná Ruda zaplavena dětmi a žáky přijíždějícími sem na lyžařský výcvik v rámci akce ministerstva školství a osvěty. Patrně jako správce Domova jsem byl pověřen také správou inventáře, tj. lyží, tyček, bot apod., který jsem žactvu půjčoval. Byl to v podstatě majetek školský a zůstával na chatách, kde zájezdy byly ubytovávány. Tak jsem musel docházet např. na chaty na Pancíři a Můstku, abych lyže a další potřebnou lyžařskou výstroj vydal a před ukončením turnusu zase přijal, překontroloval a připravil pro další zájezd. Byla to práce navíc, ale byl jsem mladý, sportovec a člen jednoty a věděl jsem, že sloužím dobré věci. Dobře jsem chápal, že tehdy vybavit děcko na lyžařský výcvik nebylo pro mnohé rodiče jednoduchou záležitostí a pro kolik dětí to bylo ojedinělé seznámení se s lyžemi na delší čas.

 

            Sokolský domov však nesloužil jen jako ubytovna. V té době jsme neměli svou tělocvičnu, což pro tělovýchovnou organizaci není situace záviděníhodná. Někdy jsme mohli cvičit ve škole. A když to nebylo možné, cvičili jsme i na půdě Domova. Vždyť nás čekala příprava na XI. všesokolský slet. V jednotě jsme nacvičovali téměř všechny složky. Sám jsem vedl žáky, žákyně s. Vejvodová, dorostenky s. Michalová, ženy s. Melicharová. Jen my muži jsme nacvičovali sami. Byli jsme však jen čtyři: Buriánek, Vrba, Novotný a já. Kromě dorostenců jsme se pak sletu zúčastnili všichni“.

 

            Přípravě na slet předcházely závody o prvenství Československé obce sokolské v jízdě na lyžích. Byly slavnostně zahájeny 7. února 1947 na Špičáku před hotelem Prokop v 8:30 hod. Počasí závodům přálo. Den předtím napadla vysoká vrstva prachového sněhu, v předvečer závodů se vyjasnilo a závodníky přivítalo nádherné slunečné počasí. Po státní hymně uvítal závodníky br. Somr, člen zimní komise. Současně poděkoval veliteli vojenského oddílu, neboť vojáci vydatně a ochotně pomohli při úpravě závodních tratí, dále náčelníku župy Šumavské J. Novotnému a činovníkům župy Plzeňské a jednoty v Železné Rudě za přípravu závodů. Jako první se jel sjezd žen na sjezdové trati z vrcholu Špičáku, na níž změřilo svou obratnost a odvahu 14 startujících. Na téže trati pak ve sjezdu mužů startovalo 84 ze 124 přihlášených závodníků. Dojelo z nich jen 82. Devátého února závody pokračovaly sjezdem (108 závodníků) a slalomem (36 závodníků). Součástí závodů bylo i ohňové poselství, v jehož rámci byla zapálena hranice na vrcholku Ostrého těsně u hraničních mezníků.

 

            Rok 1948 se výrazně zapsal nejen svým Vítězným únorem do dějin našeho státu, ale též do tělesné kultury, neboť 31. března bylo slavnostně vyhlášeno sjednocení Československé tělesné výchovy. Do ní se již 30. května zapojuje Klub českých turistů, ale v Železné Rudě k tomuto sloučení dochází až na schůzi 8. prosince.

 

            V následujícím roce žádá tělocvičná jednota o hotel Princ se sálem, v němž by bylo možné cvičit. Všechny místní složky tuto žádost doporučili a tak byla kladně vyřízena. Na podzim je však do Železné Rudy uzavřen volný přístup a tím turistika a lyžaření omezeno na minimum. Tělovýchovná jednota však ve své usilovné práci nepřestává. Důkazem jsou Slavnostní dny 2. a 3. července 1950, které jednota zorganizovala společně s požárním sborem. Kromě plnění disciplín Tyršova odznaku zdatnosti, bylo sehráno i několik zápasů v odbíjené při veřejném vystoupení předvedeny ukázky prostných mládeže i dospělých a ukázky výcviku požárníků. Obdobou toho byl i sportovní Sokolský den v roce 1951. Tehdy družstvo jednoty sehrálo fotbalový zápas s družstvem Pohraniční stráže a prohrálo vysoko 1:12. Zato v odbíjené si to vynahradilo-vyhrálo 3:2. Pěkné bylo vystoupení dorostenců SPD se staršími Pionýrkami v České besedě.

 

            Koncem roku 1951 dochází k organizační změně. Tělovýchovná jednota Sokol je přičleněna k Lesnímu závodu Želená Ruda a přiléhavě přejmenována na tělocvičnou jednotu Lesař. Ta 27. ledna 1952 na výroční schůzi zvolila za předsedu Ottu Wiesnera, jednatelem opět V. Kolorose a pokladníkem J. Nového. V závěru roku se však osamostatnila a přijala název tělocvičná jednota Tatran Železná Ruda. Přestože její tělovýchovná činnost byla slabší s výjimkou úspěšného Sokolského dne, byla nejaktivnější složkou v Železné Rudě. Hlavní činnost členů se v tomto roce zaměřila na úpravu sálu hotelu Princ, kterému hrozilo zbourání. Tím by Železná Ruda přišla o jediný společenský sál. Zásluhou členů výboru, kteří se rozjeli i do Prahy, byla získána potřebná částka a pak za vydatné pomoci členů-brigádníků byly opraveny hostinské místnosti, odstraněna stará, houbou prolezlá podlaha a parkety, vše vydesinfikováno, probourána příčka a v rozšířeném sále na asfalt položeny dřevité dlaždice. V kuchyni byly položeny starší dlaždice betonové získané od pplk. Jandoše z hotelu Rixi na Špičáku. Přes potíže se získáváním materiálu byly do konce letních prázdnin 1952 hostinské místnosti dokončeny. Druhou náročnou prací byla oprava střechy. Prvním úkolem bylo získat osinkocementové šablony. Tehdy se bourala stará hospoda v Alžbětíně. Toho členové jednoty využili a opatrně krytinu bourané hospody rozebraly za nevídané účasti zvědavců z německé strany. Za vydatné pomoci s. Hrudičky a Hanzáka bylo získáno potřebné řezivo a za jejich vedení byl nad rovnou střechou postaven krov. Této práce se zúčastnili téměř všichni mužští členové jednoty. Věděli, že zachraňují sál a s ním i prostor pro cvičení.

 

            V roce 1953 dochází k určitému útlumu činnosti Tatranu. Vnitřek ''sokolovny'' byl opraven a přeložena parketová podlaha, ale Sokolský domov pronajat lyžařům z Plzně. Vlastní tělovýchovná náplň se dostává do hlubších problémů. Žactvo totiž cvičí ve školní tělocvičně v rámci školy, o cvičení v Tatranu má zájem jen několik málo žen – a muži, ti se nikdy nesešli. Ti, kteří by měli čas, neměli zájem, ti, kteří zájem měli, nemohli pro plnění různých funkcí. Začarovaný kruh. Cvičení ožívá až na jaře 1954, kdy cvičí 5 žen. Je jich málo, pravda, ale vytrvávající a na podzim se k nim přidávají další. 4. září bylo totiž při příležitosti ohňového poselství k zahájení nácviku na I. celostátní spartakiádu uspořádáno tělovýchovné odpoledne za účasti družstva odbíjené. Byla zajištěna spolupráce s okresním výborem, odkud s. Horejcová pak pravidelně přijížděla pomáhat 20-ti ženám při nácviku. Také muži se hotovili cvičit. Sešlo se jich 15, ale nevydrželi, nechali se zahanbit ženami. Bolestí stále zůstává žactvo a dorost. Žactvo nacvičuje ve škole, mládež a členové ČSM o tělovýchovu nejeví zájem. Vtírá se nepříjemná otázka ''O co tedy mají zájem?''. Sami na ni nedovedou jednoznačně odpovědět.

 

            V Tatranu se tehdy dobře rozvíjela činnost oddílu stolního tenisu a též šachového kroužku. Z toho jasně vysvítá, že výbor Tatranu neponechával nic v náhodě a snažil se podchytit každého, kdo měl alespoň trochu sportovního zájmu. Výsledky nenechaly na sebe dlouho čekat. 12. března 1955 se uskutečnila tělovýchovná akademie, na níž kromě žen Tatranu cvičí i muži a ženy Rudé hvězdy, dorostenky úseku škol s cvičením se stuhami, ženy ROH s kužely a nechyběl ani soubor lidové tvořivosti. Následovalo pak 15. května okrskové tělovýchovné vystoupení TJ Tatranu, Svazarmu, Pohraniční stráže a Požárního sboru a 12. června vystoupení tělovýchovné jednotky s ukázkami spartakiádních skladeb. Ženy Tatranu se zúčastnily i vystoupení v Praze, žactvo však mělo své vystoupení jen v Klatovech. Tak se konečně Tatran za předsednictví s. Hrudičky úspěšně vypořádal se všemi úkoly roku včetně výstavby hřiště a dalších oprav tělocvičny.

 

            Také následující rok je ve znamení stoupající aktivity Tatranu, i když se neobejde bez problémů. Nejzávažnější je nedostatek vedoucích pro dobrovolnou tělesnou výchovu, které se nepodařilo sehnat ani výboru, ani ředitelství školy. Mládež nadále nejeví zájem o cvičení, muži stále zápolí s časem a na cvičení jim nezbývá. Zato ženy vytrvávají. Průměrně jich chodí jen 10. Je to málo? Na první pohled ano. Ale srovnáme-li je s 60-ti cvičenkami v Klatovech, kde mají 16x větší počet obyvatelstva, jistě svůj názor změníme. Ani stavební práce na tělocvičně neutuchají a začalo se i s rozšiřováním hrací plochy hřiště pomocí buldozeru.

 

            V roce 1957 zásluhou s. J. Jíši byl při Tatranu ustanoven oddíl kopané, který s Rudou hvězdou Pohraniční stráže sehrál během roku na nově zřízeném hřišti řadu zápasů. Fotbal se ujal a téměř každou neděli se odtud ozýval vítězný pokřik ''Góóól'', nebo také pískot nespokojené části diváků. Kromě mužů hráli kopanou i žáci vedení s. Knapem, kteří se dostali i do okresní soutěže. Vydatnou organizační pomocnicí tu byla s. Novotná.

 

            V rámci Tatranu se začali formovat i lyžaři. Nejen že u mlýna postavili nový malý lyžařský můstek, ale pěkných výsledků dosáhli i na podzimních náborových bězích mládeže. A že to lyžařský oddíl Tatranu myslí vážně, o tom svědčí řada výborných výsledků. Tak např. 2. března 1958 ve Velké ceně Špičáku zvítězil Josef Vávra. 27. února až 6. března se konaly lyžařské závody o Pohár Železné Rudy za účasti 240 závodníků z pěti krajů (České Budějovice, Praha, Liberec, Ústí nad Labem, Plzeň). První místo získal Tatran Železná Ruda se 132 body. Vypisovat další úspěchy lyžařů Tatranu by vyžadovalo mnoho a mnoho stránek, ale uveďme alespoň některá jména lyžařů Tatranu: Vrba, Nyklesová, Pešták, Grajner, Malátová, Bláha, Říhová, Zeidlerová, Lehečka, Černocká, Jelínek, Svítil, Říha, Toušová, Burianová, Koloros, Langmajer, Chroust, Antoš, Hlaváčková, Pavla a Martina Šálkovi, Jana Mrázová, Gizela Denková atd. Z běžců nesmíme opomenout Svítila, Nového, Baleje a Růžičku.

 

            Výraznou postavou byla Marie Malá. V únoru 1964 na krajských přeborech na Božím Daru vydobyla titul krajské přebornice v obřím slalomu a dvojkombinaci v kategorii mladšího dorostu. Na 1. místě se pak objevuje v řadě dalších závodů (Vánoční slalom, okresní přebory ve slalomu, okresní přebory ve sjezdu atd.). V roce 1967 na přeborech ČSSR na Chopku byla ve slalomu a v trojkombinaci čtvrtá a v obřím slalomu pátá. V témže roce ve Velké ceně Slávie Plzeň na Špičáku v mezinárodní účasti v kategorii žen získala v obřím slalomu třetí místo. V roce 1968 ve Velké zmrzlé dolině se jel XVIII. Ročník letního slalomu a Marie Malá získala 2. místo v dvojkombinaci.

 

            Zatímco lyžařský oddíl se pomalu ale jistě stával základnou Tatranu, oddíl kopané se rozpadl. V březnu 1976 pod vedením s. Hofrichtra byl oddíl žákovské kopané znovu ustaven, ale v následujícím roce opět svou činnost skončil. ZRTV vede s. Janďura, ale i tady se začínají objevovat problémy – kde cvičit. Sál u ''Princů'', který je pronajat Jednotě Sušice, již ke cvičení nevyhovuje. Strop byl Jednotou snížen a tak vzaly za své kruhy i tyče na šplh. Základní tělesná výchova se opět vrací do školní tělocvičny jako kdysi. Železné Rudě stále chybí samostatná tělocvična s přilehlými hřišti.

 

            15. března 1976 na členské výroční schůzi byl zvolen nový výbor Tatranu:

 

                        Předseda:                    Antonín Záhoř

                        Místopředseda:           Josef Růžička

                        Jednatel:                     Miroslav Hrach

                        Hospodář:                   Marie Snášelová

                        Polit. Vých. Ref.:       Marie Sehnoutková

                        Metodik:                     Kučera

                        Zdravotní referent:     Ludmila Šídlová

                        Evidence:                   Ema Záhořová

                        Revizní komise:          Nový, Janďurová

 

Má před sebou řadu starostí. Především je to otázka údržby ''Prince''. Nájemce Jednota jej využívá pro své účely – restauraci a ubytování, avšak platí minimální nájemné. Jako jiné objekty neudržuje a ''Princ'' se dostává do havarijního stavu. 31. května 1977 předseda Záhoř jedná se zástupci Jednoty a dohodl odbornou prohlídku objektu ''Princ'' na 2. června. Výsledkem bylo uzavření ubytovacího prostoru v 1. patře a vyžádání rozpočtu na opravu. Protože lidové spotřební družstvo Jednota Sušice nehodlala objekt opravit a byly s ní neustálé problémy, došlo po dlouhých jednáních 21. června 1979 k dohodě odprodeje objektu Jednotě. Ale ani to nebylo jednoduché – z odprodeje sešlo a skončilo převodem kmenového jmění. Tatran byl rád, že se tohoto břemene zbavil, Jednota zase velice lacino získala další objekt, jemuž však moc péče nevěnuje.

 

            Další starostí byl Sokolský domov, ubytovna. Fasáda na něm byl dokončen 1977, ale to se již tušilo, že ubytovna nebude mít dlouhého trvání. Na hřišti v jejím sousedství se začátkem března 1976 upravovalo volejbalové hřiště, připravovaly se tenisové kurty a prostor pro lehkoatletické disciplíny. Nic se nedokončilo, neboť celý prostor byl zabrán pro chystanou bytovou výstavbu v Železné Rudě. Aby Tatran alespoň něco zachránil, prodal antuku vojenské zotavovně Rixi. A sama ubytovna byla v provozu do roku 1984. Dosud slouží jako ubikace pro pracovníky n.p. Pozemní stavby Plzeň, kteří zde staví nové obytné domy. Jeden blok stojí už těsně u ubytovny a její osud je zpečetěn – až budou bytovky dokončeny, budou zbourána.

 

            Na všechny tyto starosti a problémy byla jen jediná malinká náplast. V soutěži o nejlepší vývěsní skřínku roku 1977 se Tatran díky manželům Sehnoutkovým umístil první.

 

            Po všech těch zkušenostech se nelze divit, že se Tatran téměř výhradně zaměřil na lyžování. V roce 1978 začal budovat tratě pro běhy na lyžích kolem Belvederu a už v roce 1979 tady stojí chata. Po oba tyto roky je Tatran detašovaným pracovištěm tréninkového střediska mládeže, než bylo středisko převedeno na Špičák. Práce na běžeckých tratích neustávají a dnes se dá mluvit o běžeckém areálu na Belvederu, jehož vybudování by si zasluhovalo větší pozornost, neboť nevznikal za tak příznivých podmínek jako Sportovní areál na Špičáku. Dnes má chata v areálu na Belvederu již elektrický proud a běžecké tratě jsou tu pečlivě udržovány s. Šálkem a trenérem Drahorádem na 2, 3, 4 a 5 km. Běžecký stadion je situován do prostoru nad koupalištěm a tratě jsou zaměřeny a zmapovány do celkové šíře 4 km a délky 7,5 km.

 

            Rok 1987 naplňuje Tatran další úspěšnou prací. Vzal si patronát nad výstavbou lyžařského vleku na Alpalouce, která byla zařazena do akce ''Z'' v rámci volebního programu MěNV s tím, že po vybudování bude předán vlek do užívání Tatranu náhradou za turistickou ubytovnu. Byl postaven přístřešek, vykopány základy pro patky sloupů a zabetonovány, vztyčeny sloupy a vydatně se brigádnicky pomáhalo při vlastní montáži. Kromě tohoto vleku má Tatran ještě z dřívější doby malý vlek nad tzv. Muchovnou, který však slouží spíše dětem z okolních rekreačních chat než místním.

 

            Dále dejme slovo předsedovi TJ Tatran s. Josefu Růžičkovi:

            „Za svůj prvořadý úkol považujeme masový rozvoj tělesné výchovy dětí a mládeže. V naší jednotě pracuje lyžařský oddíl, který se především věnuje mládeži. O 16 mladých běžců a 15 sjezdařů se starají trenéři Bedřich Strnad, já, Ctirad Drahorád a Václav Suk. V roce 1987 získali tři běžci I. Výkonnostní třídu a pět II. Výkonnostní třídu. Na mistrovství ČSSR v běhu na lyžích obsadila Gisela Denková 8. místo a tak splnila podmínky pro přijetí do SVSM na Zadově. V anketě o nejlepší sportovce Klatovska v roce 1987 v kategorii mládeže se umístila též na 8. místě.

 

            Nezapomínáme ani na cvičení. V odboru ZRTV je zapojeno 18 žen, které mají možnost cvičit ve zdejší tělocvičně nebo v hale na Špičáku. Běžecký areál na Belvederu nepovažujeme za ukončený. Čeká nás tam ještě hodně práce, na druhou stranu bude mít Železná Rudě konečně svůj důstojný stánek pro běžecké lyžování.“

 

            S. Růžička již nepověděl, že za svou dlouholetou tělovýchovnou činnost ve prospěch především mládeže získal v dubnu 1987 diplom ceny Otakara Jandery za obětavou práci s mládeží a 23. května 1987 veřejné uznání III. Stupně ÚV ČSTV za zásluhy o rozvoj československé tělesné výchovy.

 

            TJ Tatran dobře spolupracuje s MěNV Železná Ruda. Jeho členové se účastní brigád organizovaných za účelem zlepšení a úprav prostředí města a okolí, lesních a zemědělských brigád a přirozeně spoluúčinkují při většině sportovních akcí, pokud TJ Tatran není přímým pořadatelem.

 

            Za zmínku stojí, že TJ Lesař v roce 1952 měl 116 členů. Tatran měl v roce 1988 dospělých členů 48, 10 dorostenců a žactva 25, tedy celkem 88 členů. V roce 1989 se počet členů navýšil na 58 dospělých, 10 dorostenců a žactva 31. Dřívější stav členstva nebylo možné nikde získat.

 

           

                                                                                                                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Webdesign & hosting: ŠumavaNet.CZ